Svátek má: Václav

Politika

Velikost textu:

Mojmír Grygar: O ruském Memoriálu a nápravě historických křivd

Mojmír Grygar: O ruském Memoriálu a nápravě historických křivd

Dovedeme si představit, že by v Americe vznikl afroamerický Memorial, společnost, která by usilovala o nápravu staletých křivd a přitom by neustále oživovala a rozdmychávala tíživé dědictví země? klade Mojmír Grygar řečnickou otázku.

Mojmír Grygar
16. srpna 2022 - 03:20

Dovedeme si představit, že by v Německu po druhé světové válce vznikla podobná společnost, jejímž hlavním úkolem by bylo katalogizovat válečné zločiny všech strůjců a spolupracovníků nacistické vlády? píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Víme, že tuto činnost převzaly vítězné armády a že Adenauerova Spolková republika převzala zakrátko denacifikaci plně do své odpovědnosti a moci. Víme také, že denacifikační zákony byly v podstatě zlikvidovány novými zákony, které měly odčinit škody způsobené prvními poválečnými zákony. Nula od nuly pojde. Nešlo to ani jinak, protože americké úřady dosadily na vedoucí místa bývalé nacisty, jejichž zkušenost se jim hodila ve studené válce, kdy se Sovětský svaz rázem stal hlavním nepřítelem.

Po rozpadu Sovětského svazu nedostali obyvatelé nového podstatně osekaného Ruska možnost vypořádat se s těžkou a složitou sovětskou minulostí. Vítězné Spojené státy nic takového nedopustily a zavedly do Ruska kapitalismus nejhrubšího zrna. Rozlehlá  země zbavená 50 % průmyslu nedostala možnost postupně si zvykat na demokracii, se kterou obyvatelé této země neměli vůbec žádnou historickou zkušenost. Lenin zaváděl nový společenský řád způsobem, který byl po ruce – diktaturou, ne nepodobnou feudálnímu samoděržaví. Sám přiznal, že zrušení cenzury by sovětský stát, založený na vládě jedné nepočetné strany, nemohl přežít. Měl Jelcin a hrstka oligarchů, kteří si během krátké doby rozebrali nezměrné přírodní bohatství země, zájem na tom, aby  rozvíjeli demokracii, podněcovali občany k společnému řešení základních životních otázek, aby jim vštěpovali sebedůvěru, učili je svobodě? K ničemu takovému nedošlo a obrovitý úkol vyrovnat se s negativním dědictvím režimu jedné strany nebyl v silách žádné státní ani soukromé organizace.  

V těchto dnech jsme se dozvěděli, že předsedkyně Adamová Pekarová nabídne státní vilu na Ladronce ruské veřejnoprávní organizaci Memorial, která se již čtvrt století zabývá zjišťováním kriminální činnosti sovětských orgánů. Povězme několik slov o činností této instituce, která získala u naší političky takové uznání zřejmě jen proto, že tento ústav byl v únoru postaven mimo zákon. Není pochyby o tom, že ne všechno, co se dovídáme o Memorialu, mluví v jeho prospěch. Již tvrzení, že Sacharov byl zakladatelem Memorialu, neodpovídá skutečnosti.

Kořeny tohoto hnutí spadají do let, kdy významné změny ve vedení Komunistické strany vzbudily i mimo sféru disidentů naději, že nadešel čas protestu a odporu. Z neviditelného podpolí se vynořily desítky a snad stovky menších skupin, které napadaly sovětskou moc a dožadovaly se nápravy. Mnoho z nich mělo v názvu slova, jako „paměť“, „náprava“, „národ“, „tradice“, „návrat“, „odčinění křivd“ ap. V této nepřehledné situaci se hlásily ke slovu i protichůdné a paradoxní názory. Na jedné straně to byly názory, které sovětský režim jako takový zatracovaly a činily odpovědným za „teroristickou ideologii socialismu“ a ruský národ obviňovaly za „šíření násilí po celém světě“ (Vjačeslav Igrunov, člen jedné z prvních organizací Memorialu), na druhé straně bujel nový ruský nacionalismus, který byl s to spojit kult pravoslaví a samoděržaví s antisemitismem a s vládou pevné ruky.

Některé skupiny dovolávající se národní paměti a návratu k mýtickým pramenům ruského národa, přebíraly prvky bolševismu i nacismu, holdovaly kultu zbraní, hrdinství a oběti. Pozoruhodná je epizoda z ledna roku 1989, kdy do redakce týdeníku Ogoňok, v kterém se tehdy uveřejňovaly nejkritičtější články o sovětském režimu (proto byla u nás distribuce tohoto listu zakázána), vpochodovala skupina mladíků v holínkách a kabátech vojenského střihu a hrubě urážela redaktora Vitolije Korotyče – zahrnula ho antisemitskými nadávkami zaprodance, přistěhovalce, zrádce. Viktor Syčov, velitel této úderky, vydávající se za „zdravé křídlo“ Pamjati, nazval Kotoryče ruským Goldštjukerem; zřejmě mu jméno českého politika Goldstückra utkvělo ze sovětských protičeských kampaní let 1968–1969.

V aktuálních zprávách o Memorialu najdeme hned dvě nepřesnosti. Především není pravda, že Memoriál založil Andrej Sacharov – on byl ještě před vznikem Memoriálu reprezentantem opozice vůči režimu, který se octl ve slepé uličce, a je pochopitelné, že ho organizátoři tohoto ilegálního hnutí pozvali na první masovou demonstraci. Sacharov byl jedním z dvaceti řečníků, mezi nimiž bylo několik významných stranických  funkcionářů – především Sergeji Kovaljovovi a Elenu Klimovi  patří dík za to, že státní úřady vzápětí Memorial legalizovaly. 

Druhá nepřesnost o organizaci, která získala dům v centru Moskvy, se týká jejího názvu:  jakmile její organizátoři začali svou činnost propagovat za hranicemi, přidali k jménu adjektivum Měždunarodnyj, Mezinárodní. Tato změna znamená, že organizace usilovala učinit z odhalování zločinů sovětského režimu  mezinárodní záležitost. Ptáme-li se například, jaký byl záměr výstavy zločinů Stalinovy éry, uspořádané v prostorách nacistického tábora v Buchenwaldu, odpověď bude jednoznačná – sovětský nebo ruský teror v ničem nezaostával za německým. Tyto dokumenty takříkajíc od pramene sice nemohou německé antifašisty ani odpůrce Hitlerovy ideologie v Evropě a ve světě zviklat v jejich postoji k nacismu a k zásluhám a obětem sovětských vojáků za porážku Třetí říše, ale u části německé a zahraniční veřejnosti jsou s to vyvolat dojem, že mezi vítězným a poraženým diktátorem není tak velký rozdíl.( Připomíná mi to titul jednoho článku o bojích o Stalingrad: Bitva dvou diktátorů.)
                                                      
Po roce 2007, kdy představitel Ruska poprvé od pádu SSSR prohlásil, že nebude do nekonečna vyklízet pole, nabyla mezinárodní činnost nezávislé organizace ruské paměti na významu. Bezpochyby ne všechny akce Mezinárodního memorialu byly podřízeny tomuto propagačnímu cíli, ale nelze popřít, že zahraničním, zejména americkým politikům stálo za to podporovat tuto neziskovou organizaci, která paušálně odmítala   c e l o u  sovětskou éru – historie Ruska a dalších národů byla prezentovaná jako černá díra dějin.



Profesor Zubov, jeden z ideologů extrémního křídla organizace, se proslavil výrokem, že nový ruský stát se měl právně napojit na carské Rusko před Říjnovou revolucí a jakékoli vazby na SSSR měly být zpřetrhány. Zabavené šlechtické statky se měly vrátit potomkům. Za touto právní a ideologickou fantasmagorií se skrývá utopie podobná té Orwellově – mělo být vymazáno, popřeno, znehodnoceno úsilí několika generací, které – někdy navzdory špatným vládním nařízením, jindy z popudu přirozených tužeb a ideálních motivů – zanechaly za sebou významné materiální a duchovní statky. Zde se také otevírá klíčová otázka – nejsou pokusy znehodnotit ruský a sovětský podíl na porážce Německa zástěrkou pro rehabilitaci temných sil, které dávaly Hitlerovi ve 30. letech přednost před Stalinem, potom z něho rázem učinily spojence, aby po válce na obrtlíku opět pokračovaly v tradičním Tažení na Východ?
                                                   
Vraťme se ještě na chvíli do Ameriky, a představme si tam Memorial, který by dostával bohaté příspěvky ze zahraničí a neustále vznášel nesplnitelné požadavky, jako například plošné odškodnění všech potomků otroků nebo odstranění všech památníků z dob, kdy osadníci osidlovali Divoký západ a používali práce afrických otroků. Představme si ještě navíc paralelní Memorial hájící zájmy Indiánů. Proč by, koneckonců, neměli být plošně odškodněni všichni potomci indiánských kmenů? (Po některých naneštěstí nezůstal jediný přeživší, zmizely i jazyky, zůstaly jen názvy řek, hor, míst.)

Kladení nesplnitelných požadavků je cesta do pekel. Ani boření nevyhovujících historických památek nemůže nahradit dlouhodobou cestu nápravy, která by vytvořila ovzduší příznivé soužití různých rasových, národnostních a jiných sociálních skupin. V Americe to není jednoduchý úkol, protože dosud dokonce neexistuje jednotná definice rasismu. Přitom nejdůležitější překážkou sociálního smíru jsou příkré  s o c i á l  n í  rozdíly: Rooseveltova Amerika, kdy 80 % obyvatel tvořila střední třída a kdy růst majetku few happy, hrstky šťastných, byl omezován daňovými zákony, je již dávno, zejména od Reaganovy reformy, jiná – střední třída chřadne a chudiny přibývá úměrně s růstem bohatství malého procenta obyvatel.                                                
Zatím není na obzoru široce založené hnutí, které by tuto propast racionálními reformami překlenuto. V kruzích levice se diskutuje, jak tomuto nápravnému hnutí vrátit energii, tvůrčí iniciativu, přitažlivost. Myslím, že tou správnou ranou na hřebík je v tomto případě akce snižující absurdní dělení majetku ve světě známé jako úměra 1 – 99 %.

Hic Rhodus, hic salta – zde ukaž, co umíš!

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)



Je řešením krize demise současné vlády?

Ano
transparent.gif transparent.gif
41%
Ne
transparent.gif transparent.gif
26%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
33%